Naše žabičky

Pocházím z Česka, jehož zdravotnictví se momentálně potýká s tím, že obyvatelé příliš často chodí k lékaři. Po slovenském vzoru jsme zavedli třicetikorunové poplatky, ale moc to zatím nepomohlo. Po pár letech obcházení žiarských ordinací bych ale měla pro naši republiku řešení, stačí se inspirovat místním zapisovacím systémem.

Nejprve jsem přemýšlela, jak něco takového mohlo vzejít z vysokoškolsky vzdělaných lidí. Teď mi konečně došlo, že ta myšlenka je prostě geniální způsob, jak lidi z ordinací vyhnat. Alespoň na mě to působí dokonale.

 Poprvé jsem se s tímto systémem setkala u kožního. Dvouletému synovi se udělala vyrážka na zadečku, tak jsme s doporučením dětské doktorky šli do kožní ambulance. K mému zděšení mě čekal hustě popsaný pořadník. Zaklepala jsem na dveře a sestřička mi začala vysvětlovat, jak to funguje: „To přijdete v šest ráno, zapíšete se do sešitu, a pak zase přijdete, až budeme ordinovat podle toho, jak jste se zapsala.“ „Takže mám přijít s dvouletým synem v šest ráno, pak odejít, pak přijít a pravděpodobně s ním několik hodin čekat?“ V tu dobu jsem byla těhotná a jako každá těhulka jsem šílela z představy trávit část dne pohromadě s různě nemocnými lidmi a ještě kočírovat dítě: „No a nemůžu se objednat?“ „Můžete, ale za poplatek.“ „To nevadí, hlavně že nebudu muset čekat.“ Sestřička vytahuje další sešit a dává mi termín za měsíc. Jestli jsem to správně pochopila, buď se půjdu ráno zapsat a pak budu čekat v ordinaci, do které budou chodit lidi z pořadníku a ještě ti řádně objednaní, takže netuším, kdy budu na řadě. Nebo zaplatím 100 Sk a doktor syna rád za měsíc vyšetří. Poroučím se, protože moje dítě má vyrážku teď a telefonicky zkouším dalšího kožního lékaře. Situace je stejná, termín za měsíc. Ještě hledám radu u dětské doktorky: „Zkuste to v Kremnici, tam to takhle nefunguje.“ Vzdávám to a nechávám syna prohlédnout v Česku po desetiminutovém čekání v ordinaci.

 

Pak se mi naštěstí dařilo zapisování vyhnout, dětská, praktická i ženská doktorka užívají jiný systém a pokud někde chtějí peníze, tak jen za ošetření mimo ordinační dobu. Trochu obavu jsem měla z porodnice, ale i tam jsem mohla porodit holčičku bez objednání (situace v Česku je odlišná). A s úrovní lékařů, se kterými jsem se tu setkala, jsem velmi spokojená.

 

Teď jsem zase narazila. Syn má diagnostikovanou plochou nohu. Dostala jsem lísteček na ortopedii a varování, že se musím jít zapsat. Opravdu, ordinuje se pouze ve středu a v sedm ráno se mám zapsat, od půl osmé se ordinuje. Ale mohu se i objednat. Zkouším to. Sestřička mi vysvětluje to, co už znám. Ptám se na objednání. „Ano, objednat vás můžu za 100 korun, ale do konce listopadu máme plno“. Tak nevím. Zatím se nedokážu smířit ani s představou, že budu se dvěma dětmi trávit několik hodin čekáním v ordinaci, ani s tím, že syn bude muset čekat další měsíc, než ho někdo prohlédne. Napadá mě jedno české slovo – Kocourkov. Ale vždyť jde přece jenom o zdraví.