Chci jen spát!!!
Dítě číslo jedna (Kačenka, 4.5 měsíců) už dlouho řve, takže by možná spalo. Dítě číslo dvě (Kubík, 2.5 roku) sice nevypadá, ale zkusit to můžu. Zaháním ho do postele, pouštím pohádku o vodníkovi a doufám. Jedničku balím do zavinovačky a zapínám počítač, abych během pohupování na balónu zjistila, co se ve světě děje. V Pekingu je smog. Hmm, to je blbý… Cože? Už zítra začíná olympiáda? Fakt bude osmýho? Jednička pořád řve, takže ještě kontroluji emaily. Nakonec to přeci jen vzdává a usíná.
Z vedlejšího pokoje se linou zvuky a není to jen pohádka. Můj pokus o přitulení bere dvojka jako signál k začátku povídání a skákání po posteli. Strkám ho do postýlky a snažím se vydolovat slib, že bude ležet zticha. Ten nepřichází, ale kňourání podléhám a vytahuji ho postele, abych ho tam po dvou minutách opět dala. Po dalším marném pokusu pouštím opět Vodníka a snažím se prchnout do obýváku za jedničkou a zabarikádovat se před dvojkou. Mezitím přemýšlím, co všechno může na dvojku spadnout a zda by byl schopný dostrkat židličku do koupelny a vylézt na otevřené okno. Nakonec se rozhoduji, že ho přeci jen samotného nenechám, opouštím jedničku a uléhám s dvojkou. Snažím se mu vysvětlit, že si potřebuji odpočinout, ať je chvíli zticha. Když začne mluvit, strkám hlavu pod peřinu a začínám upadat do bezvědomí. Po chvíli zjišťuji, že dvojka usnul.
Jsou dvě hodiny, ale místo spánku slyším kňourání. Vyrážím do obýváku, ale moje dítě klidně spí. Nervy pracují a spánek odešel. Jdu zapnout máchání, takže mám 24 minut, a pak přenesu dvojku k jedničce a všichni budeme chrupkat. Mezitím se odhodlávám upéct vánočku, samozřejmě v domácí pekárně, a poskládat prádlo. Vytahuji váhu, odměrku a přísady. Stihnu jen odměřit vodu a olej a slyším dítě č. 1. Všeho nechávám a pádím kojit, aby se nestihlo příliš probudit. Po chvíli se úspěšně vracím do kuchyně, klepnu dvě vajíčka a opět řev. Běžím nabídnout druhé prso a o chvíli později v kuchyni vážím mouku, když slyším cinknutí dudlíku o podlahu. Třetí prso mi chybí, takže zkouším předchozí a registruji, že pračka domáchala. Za 24 minut se mi nepovedlo ani uspat dítě, ani nachystat na těsto, hromada prádla se taky nezmenšila.
Vzdávám to, beru jedničku do kuchyně pod hrazdičku, dochystám na těsto a zapínám pekárnu. Otevírám prošlou konzervičku a chystám se ji dát do mikrovlnky, abych se naobědvala. Z ložnice se ozývá řev. Snažím se uklidnit ječící dítě, které mělo ještě hodinu spát: „Můžeš spinkat.“ „Ne spinkat!“ „Tak chceš jít za Kačenkou?“ „Ne za Kačenkou!“ „Tak pustím Vodníka“ „Ne Vodníka!“ „A rádio?“ „Ne rádio!“ Zkouším si s ním lehnout a vypadá, že zabral. Nehlučně se kradu pryč zkontrolovat jedničku, která se otáčí na bříško, ale zpět jí to ještě nejde, takže řve. Pozoruji otvírající se oči dvojky a ten začíná zase ječet. Druhý pokus dopadá stejně, takže ho vytahuji z postele a smiřuji se s tím, že odpočinek už nebude.
Ohřívám rizoto a pozoruji své děti. Jednička bojuje pod hrazdičkou a několikrát ji musím přetočit na záda. Dvojka spokojeně buší mixérem do kráječe na vajíčka. V hlavě mi běží pochybnosti z dovolené, zda dát dvojku do školky. Teď už žádné nemám. Potřebuji si odpočinout, takže je zralý dost. Pak bloudím zrakem po kuchyni a přemýšlím, jestli by se někam přece jen nevešla myčka.
P.S: K obědu jsem se dostala ve čtyři. Večer jsem předhodila partnerovi myšlenku o myčce. V noci jsem si pustila „Botu jménem Melichar“ a zlikvidovala celou hromadu prádla.