Touha po dítěti versus náboženství?
24. 5. 2008
Název článku jsem si vypůjčila ze slovenského časopisu Mama a ja 8/2007. Objevil se zde úryvek z Katolických novin, který se zabýval nemorálností a nedovoleností umělého oplodnění. A od jeho přečtení se ve mně všechno bouří a přemýšlím, zda-li představuje názor jedné církve nebo se s ním ztotožňuje více lidí?
Stručně přiblížím situaci. V časopise Mama a ja vychází cyklus o „snažilkování“. V osmé části se manželský pár dozví, že jejich poslední možností, jak mít vlastní dítě, je asistovaná reprodukce. Manžel je okamžitě pro, manželka ale stojí před novým a velkým problémem - má se postavit proti víře a Bohu?
Příliš jsem nechápala, co jí vlastně brání. Proč by nemohla mít vlastní dítě, když mně asistovaná reprodukce připadá jako už celkem vžitá metoda početí? Jak někdo může přemýšlet o její morálnosti nebo nemorálnosti? Vždyť už každý pátý pár se v současnosti potýká s problémem plodnosti.
A pak v časopise o kus dál uveřejnili příčinu pochybností té ženy – článek otištěný v Katolických novinách 12/2004 s názvem „Je umělé oplodnění dovolené?“, představující postoj katolické církve k této problematice. Volně překládám:
„…Metody, kdy k oplodnění dochází buď v těle matky, ale mimo manželský styk, nebo umělým oplodněním ve zkumavce, tedy mimo tělo ženy, můžeme rozdělit na heterologní a homologní. U všech jsou plození a pohlavní styk odděleny, a to je jednou z hlavních příčin jejich nemorálnosti a nedovolenosti. U heterologních technik je dárcem mužských spermií nebo ženského vajíčka cizí osoba. Tím je porušeno právo dítěte narodit se výlučně ze svých zákonitých rodičů. Při homologních technikách jsou sice zdrojem spermií a vajíčka rodiče, ale oplodnění není důsledkem manželského styku, ale je výsledkem lékařských a biologických metod. Nemorálnost umělého oplodnění zvyšuje fakt, že při něm dochází k nadbytečné produkci embryí a nedůstojnému zacházení s nimi, včetně usmrcení. Přijatelné je to, co nenahrazuje, ale jen napomáhá přirozenému pohlavnímu styku, aby početí mohlo úspěšně proběhnout v těle matky…“
Bezva představa, že mi doktor oznámí, že přirozeně otěhotnět nemohu, ale pomocí umělého oplodnění ano. A do toho nějaký teolog odtržený od reality mi bude vykládat o morálce. Fakt mi vadí, že představitelé katolické církve (je mezi nimi snad nějaká žena?), kteří v životě neprožívali ani jednu menstruaci, těhotenství, porod, mateřskou lásku a partnerskou lásku, a svůj celibát považují za něco chvályhodného, se nám snaží kázat o lásce, antikoncepci, potratech a teď i způsobu, jak si pořídit vytoužené dítě.
Vím, že jsou i jiná náboženství, která se k těmto tématům staví jinak a i v rámci křesťanství existují církve, které například antikoncepci povolují. Pokud jste věřící a máte nějakou osobní zkušenost, budu ráda, když se podělíte, snad se mi vyjasní.
Stručně přiblížím situaci. V časopise Mama a ja vychází cyklus o „snažilkování“. V osmé části se manželský pár dozví, že jejich poslední možností, jak mít vlastní dítě, je asistovaná reprodukce. Manžel je okamžitě pro, manželka ale stojí před novým a velkým problémem - má se postavit proti víře a Bohu?
Příliš jsem nechápala, co jí vlastně brání. Proč by nemohla mít vlastní dítě, když mně asistovaná reprodukce připadá jako už celkem vžitá metoda početí? Jak někdo může přemýšlet o její morálnosti nebo nemorálnosti? Vždyť už každý pátý pár se v současnosti potýká s problémem plodnosti.
A pak v časopise o kus dál uveřejnili příčinu pochybností té ženy – článek otištěný v Katolických novinách 12/2004 s názvem „Je umělé oplodnění dovolené?“, představující postoj katolické církve k této problematice. Volně překládám:
„…Metody, kdy k oplodnění dochází buď v těle matky, ale mimo manželský styk, nebo umělým oplodněním ve zkumavce, tedy mimo tělo ženy, můžeme rozdělit na heterologní a homologní. U všech jsou plození a pohlavní styk odděleny, a to je jednou z hlavních příčin jejich nemorálnosti a nedovolenosti. U heterologních technik je dárcem mužských spermií nebo ženského vajíčka cizí osoba. Tím je porušeno právo dítěte narodit se výlučně ze svých zákonitých rodičů. Při homologních technikách jsou sice zdrojem spermií a vajíčka rodiče, ale oplodnění není důsledkem manželského styku, ale je výsledkem lékařských a biologických metod. Nemorálnost umělého oplodnění zvyšuje fakt, že při něm dochází k nadbytečné produkci embryí a nedůstojnému zacházení s nimi, včetně usmrcení. Přijatelné je to, co nenahrazuje, ale jen napomáhá přirozenému pohlavnímu styku, aby početí mohlo úspěšně proběhnout v těle matky…“
Bezva představa, že mi doktor oznámí, že přirozeně otěhotnět nemohu, ale pomocí umělého oplodnění ano. A do toho nějaký teolog odtržený od reality mi bude vykládat o morálce. Fakt mi vadí, že představitelé katolické církve (je mezi nimi snad nějaká žena?), kteří v životě neprožívali ani jednu menstruaci, těhotenství, porod, mateřskou lásku a partnerskou lásku, a svůj celibát považují za něco chvályhodného, se nám snaží kázat o lásce, antikoncepci, potratech a teď i způsobu, jak si pořídit vytoužené dítě.
Vím, že jsou i jiná náboženství, která se k těmto tématům staví jinak a i v rámci křesťanství existují církve, které například antikoncepci povolují. Pokud jste věřící a máte nějakou osobní zkušenost, budu ráda, když se podělíte, snad se mi vyjasní.
